Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 1.5.
Svátek práce
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Primus Dilectio - Rozvrat
Autor: grogy (Občasný) - publikováno 24.5.2008 (12:07:19)

Tma. Všude tma, nevidím si ani na špičku nosu.. Vzduchem se rozlévá jen takový vláčný až vlhký vzduch. Ještě k tomu teplý, který když se otře o tělo, změní se ve studenou kapku, která sjede dolů po zádech, až na zadek. Z toho zamrazí od zátylku až po kostč. Najednou mi slza zalila vyschlé oko, pokryté jemným prachem z uhlí, jenž ani nedovoloval mrkat. Mrknutí šlo náhle zlehka a tu probleskl obrazec.

 

„Klídek kámo, rozvahu..."

 

Jsem v místnosti tak pět metrů čtverečních a v rozích těsně vedle mě leží dvě roztrhaná těla obrovských psů. Vypadá to, jakoby je něco rozsápalo lidskými nehty, dokonce tam byl jeden zadřen do kůže. Pohled na ty hnijící mrtvoly mi k náladě nepřidal a já se otočil a běžel k východu. Ten ústil do chodby s půlkruhovým stropem, zřejmě kanalizace. Na štítu bylo napsáno něco ve smyslu „In Nomine Patrice, et fillie et Spiritus Sanctie. Amen" Nevím co to znamená, ale je to jediná cesta. Musím běžet v polodřepu. Chodba je tak úzká nízká, že se sem sotva vejdu a mohu se otočit. V hlavě se mi honí myšlenky o tom, kam jsem to klesl a proč jsem radši nezemřel. Všechny ty báje o hrdinech, ať ze strany dobra, tak ze strany zla, co se snaží pro dobro něco udělat.Lidé je oslavují, pro jejich dobrotu a čistost jednání. Tuto trýzeň, která začala mou osobnost trhat na kousky prolomilo náhlé teploučko. Krásné voňavé teploučko náruče vlastní maminky, bez kterého bych nebyl tak dobrým člověkem, jakým jsem nyní. Já jsem ten správný, i když dělám špatné věci, navždy zůstanu tím správným. Mám nový dech a běžím, seč mi síly stačí. V rozhledu mám jen stále se opakující cihly, z nichž jsou tvořeny zdi i strop. Starodávné cihly zvětralé po staletí neměnným vzduchem, připomínajícím stoku. Odpadiště společnosti, které skrývá to nejhorší, co z ní vzešlo.Krok po kroku pořád to samé. Z tohoto opakování začínám šílet a abych se zaměstnal, začínám počítat čas, pomocí svého tempa. Každé dva kroky jsou vteřina, a současně jeden metr.Běžím a počítám čas který uplynul. Představuji si jak je asi venku.

 

Den za dnem se střídá, jako na bežícím pásu, stále běžím dál. Jak asi za těmi zdmi vypadá západ slunce. A co jarní svítání, kdy lehká mlha a jinovatka pokryje zelenou trávu a okolím prostoupí vůně pučících jader a rostlin. Ta ranní směna včelek, neúnavně opilujících lahodné květy. Už se střídá roční období, teď by venku měly být na zemi i na stromech barevné listy. Jasně oznamující příchod větrného, sychravého podzimu, ústícího do studené, bílé zimy. Únava je silná, ale motivace silnější. Své síly používám na maximum a soustředím se jen na představy toho krásného co se děje venku. Chodba je ponurá, vlhká a šíleně úzká. Stačí zaškobrnutí a už se odřu o zeď, přičemž v téhle rychlosti to moc bolí. Najednou mi tahle zatuchlá vůně připoměla typickou vůni sklepa na venkově u své babičky. Další důvod proč běžet dál. Vzpomínal jsem přitom na ty bytelné skříně se železným kováním a větracími dírkami. Vonící starým mýdlem společně s lehkým závanem zatuchliny a vlhkosti zespodu. Ručníky, trička a nadýchané, chlupaté zelené svetry, ručně pletené samozřejmě. Nesmírnou sílu mi dávaly vzpomínky na ty chvíle, když jsem jako malý běhal, s míčem po chalupě a babička na mě křičela ať s tím jdu ven. Já se jí skovával ve skříních a vždycky jí rozhrabal všechny ty pracně složené věci. Ona pak lamentovala a společně jsme je skládali, abych si jí udobřil.

 

Když procitnu ze snění, mám pocit, jako bych běžel do vodorovné studny. Když jsem koukal do naší studny, tak jsem si představoval, jak padám do ní padám. Jak letím. Jak se ze světla stává tma. Obrovská hloubka, kdy už ani neslyším hlasy nahoře a najednou ledová voda, která je tím jak jsem se ponořil ještě ledovější. Ani si nechci představovat co je ve větší hloubce. Co všechno skrývá to ponuré, nesmírně ledové dno. Cítím neuvěřitelnou bezmoc, nad tak obrovskou výškou a tak malými nožičkami a ručičkami na zapření a vylezení po příšerně kluzkém povrchu. Snažím se plavat, abych se udržel na hladině, nevím co je podemnou, jestli někdo přijde na to že tu jsem a jestli se tedy vůbec někdy dostanu zpátky. Nemůžu dál, běžím, jak nejrychleji to jde. Rychle, chce to něco krásného. Něco, co mě dobře ovlivnilo, při čem jsem dostal novou životní sílu..

 

Vzpomínka přišla. Ta radost, když obejmu svoji dívku, to teplo, které se chce spojit s tím mým. Ta láska, která z ní přímo sálá a já cítím, že navzdory velkým rozdílům, jsme přesto pro sebe jako stvoření. Životní zklamání a prohry nás spojily, protože v boji proti nim jsme silnější dva něž jeden. Podle hesla: „Je lepší zapálit malou svíčku, než navždy proklínat temnotu" i my se snažíme spojit naše světla a mít ho tak pro sebe více. Tohle světlo mi dává sílu a za tím bežím. To je to světlo na konci tunelu, pro které stojí za to umírat a to je taky nejsilnější motor. Nechápu co to ve mně je, čas jsem přestal počítat po prvních dvou letech.

 

Stárnu, ale běžím pořád dál. Kolik to může být? Možná už tři roky. A co jsem zatím dokázal? Jen běžím. Ale za to jsem přišel na tisíc věcí, pro které stojí za to žít tenhle „normální", „obyčejný" život, kterým jsem tak opovrhoval a chtěl mít něco víc. Co je víc než svatá láska dívky a mateřská láska.Co láska okolních přátel. Byl jsem hlupák Až nyní vidím, jak pošetilý jsem vedl život. Chodba je pořád stejná, pořád ty šílené cihly. Proč není alespoň jedna jiná? Všechny jsou stejné a já v nich vidím obrazce. To je přece hloupost, ale jsou tam. Pro jakou myšlenku běžet teď? Co víc mě může povzbudit k dalšímu běhu. Motivace slábne a tělo, už přizpůsobené chůzi Zvoníka u Matky boží nezvládá ten nápor. Myslím, že už běžím více než deset let. Vousy a vlasy mám tak dlouhé, že kdybych otevřel oči, nic přes ně neuvidím. S novým viděním je to ale dobré. Už mám i vrásky. Cítím jak mám obličej zvrásněný léty v tomto vzduchu. Proč je mi pořád větší a věší zima? Vážně běžím do hloubky a ne na povrch? To přece není možné.....

 

Ztrácím jakékoliv ponětí o čase. Jako bych se znova narodil a žil život jen tady. Už tak dlouho... Proč nemám hlad, žízeň, proč únava není velká. Proč proč proč. Stále běžím na plný výkon. Motivace došla a já začínám vymýšlet způsoby proč to skončit. Proč nemá smysl se snažit. Vždyť přece většina lidí žije v takové přetvářce. Skoro nikomu se nedá věřit. Každý káže vodu a pije víno. Ale to se člověk dozví až ve chvíli největší zranitelnosti, kdy ho takové zjištění srazí na kolena. A co ty problémy s láskou? Tolik smutných konců. Neustálá nespokojenost se sebou samým. Kritika společnosti.

 

Ale pro ty dobré lidi přece musí za to stát žít. Bez toho zlého bychom nepoznali, co je dobré a nevážili si toho. Hodnoty jsou různé, ale ktreré mají přednost? A které ji mají mít? Takovéto myšlenky mi proudily hlavou. Když v tom jsem šlápl špatně, klopýtl a v rychlosti se omlátil o zdi. Ztratil jsem vědomí. Pro můj organismus byla hranice mezi vědomím a bezvědomím tak pošetile nízká, že jsem měl pořád prázdno. Najednou jsem se probral. Cítil jsem zase ruce a nohy a jak sedím pár centimetrů v zemi zabořený v mazlavém blátě.

 

Vědomí sice mám, ale když zavřu oči, stále nic nevidím.Že bych přišel o to předposlední božské, co mi bylo věnováno. Poslední mi zbyla nesmrtenost, kterou jsem si přál, abych viděl pokrok lidí. Abych se mohl potichu, nebo aktivně podílet na vývoji a sledovat, co všechno dokážeme od vzniku původní žárovky. Nakolik se scifi stane realitou a nakolik se realita stane scifi. Místo toho tady plýtvám podivnou nesmrtelnost na plnění osudu, který nemá žádný smysl.

 

Jde mi pára od pusy. To není možné, protože by to nevyhnutelně znamenalo, že je tu světlo, což není pravda. Takže už blouzním. Sedím na zemi, kolem mě jen studený chlad, podemnou vlhká země a ve vzduchu smrt. Když jsem se pevně rozhodl přemýšlet nad něčím, co mě donutí vstát a běžet, uvědomil jsem si něco, co mi vzalo dech a přibilo ten poslední hřebík do mé rakve, světelné roky pod povrchem země. Na kterou stranu se mám vydat. Odkud jsem proboha vyběhl. Přísahal bych, že jsem práve zešedivěl, protože uvědomění, že tak dlouhá cesta přišla nazmar mě totálně zničilo. Nevím co dál. Absurdita mého jednání dosáhla maxima a já jsem v kruhu, ze kterého nemohu odejít. Moje jediná přednost, která mi byla dána je běhání od iluze k iluzi, stovky let, abych zjistil, že tady to rozhodně není, ale zase šíleně moc cítíl, že na druhé straně ano. Proč zrovná já jsem získal osud, nad kterým by mávl rukou i Sisifos? Už jsem nevěděl kde jsem duchem, ale vědel jsem, že tu budu pořád. Už navždy, na věky věků. Co když kolem někdo poběží, tak jako já a budu se s ním moci podělit o své břímě a sdílet cestu. Ale proč jsem nikoho nepotkal.

 

 

 

Jak dlouho se tu dá žít? Jak dlouho už tu jsem a jak dlouho bych tu ještě měl být? Nemůžu se zabít, protože jsem nesmrtelný a nic tu není. Můžu další desítky let běžet, ale co když doběhnu zase na začátek.....

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter